Taneční tábor Hutisko-Solanec - Tábor – léto 2014!

Celotáborovka - Indiánské léto 2014 na Hutisku-Solanci

Indiáni a kolonisté v Nové Anglii

Indiáni na koníchIndiáni z oblasti pojmenované Nová Anglie měli zkušenosti s evropskými mořeplavci od první poloviny 16. století, od počátku 17. století se dostávali do kontaktu s evropskými obchodníky již poměrně často, ale skutečným přelomem ve vývoji vzájemných vztahů se stalo až založení kolonie (Nový) Plymouth anglickými „otci poutníky“ na přelomu let 1620/21. Obyvatelé této první stálé osady v Nové Anglii se od počátku snažili o mírové vztahy s místními domorodci. Měli do určité míry usnadněnou úlohu, neboť krátce před jejich příjezdem zasáhla zdejší pobřeží vlna masivních epidemií. Mnohé indiánské vesnice byly zcela vyhubeny, velké množství kmenů přišlo o významné procento své populace. Bezprostřední okolí Plymouthu díky tomu nepatřilo žádnému etniku. Angličané tudíž nemuseli zpočátku řešit problematiku územních nároků. Kmenem, který mocensky dominoval východně od zálivu Narragansett byli Pokanoketi často také nazývaní Wampanoagové. Vztah s Pokanokety tvořil osu celé „indiánské politiky“ Plymouthu. Jeho představitelům se podařilo zcela si naklonit na svou stranu nejvyššího náčelníka kmene Massasoita (klasickým momentem oboustraných mírových vztahů bylo známé První díkůvzdání), a tak nastartovat mírové a relativně bezkonfliktní soužití, jež vydrželo více než 50 let. Vztahy vůči ostatním indiánským etnikům v oblasti nebyly tak bezproblémové (např. výprava proti Massachusettům roku 1623), přesto se plymouthským podařilo udržet mír až do 70.let. V roce 1630 začala takzvaná „velká migrace“ anglických přistěhovalců, což byl další mezník ve vývoji Nové Anglie. Důsledkem byl značný populační a územní rozvoj. Postupně došlo k založení čtyř dalších kolonií – Massachusetts (1629), Connecticut (1635), Rhode Island (1636) a New Haven (1638), jejichž význam záhy zastínil skromné osídlení Plymouthu. Rozhodující vliv na řízení těchto kolonií (s výjimkou Rhode Islandu) měli kalvinističtí puritáni, proto se v této souvislosti hovoří o Nové Anglii jako o puritánské kolonii. Mnozí vůdčí puritánští představitelé přijížděli do Nového světa s ideou, že v područí satana se nacházející domorodci uvítají jejich příchod jako počátek cesty ke spáse. Na základě tohoto idealismu hodlali vytvářet svou „indiánskou politiku“. Skutečnost však byla naprosto odlišná. Nejen domorodci, ale ani většina „obyčejných“ obyvatel kolonie tuto představu nesdílela, a tak velmi záhy převládl ve vztazích k domorodcům pragmatický přístup. Indiáni Nové Anglie nepředstavovali homogenní útvar vedoucí jednotnou politiku, nýbrž uskupení nesourodých, často znepřátelených kmenů a menších komunit mnohdy se zcela odlišnými zájmy. Většina z nich nepohlížela na Angličany jako na spasitele, ale jako na nové politické činitele a atraktivní obchodní partnery. Zásadním problémem z hlediska puritánů se ukázaly mocné a epidemiemi relativně méně zasažené kmeny z jižního pobřeží Nové Anglie – Pequoti a Narragansetti. Vztahy s těmito etniky (Pequoty postupně nahradili Mohegáni) tvořily hlavní agendu „velké indiánské politiky“ až do 50. let 17. století. Slabší decentralizované útvary domorodců, mnohdy silně zdecimované epidemiemi (Massachusetti, Pawtuketi, Nipmukové, Pocumtukové, tzv. Říční Indiáni z oblasti Connecticutu ad.), představovaly pro anglické osadníky partnery (eventuálně protivníky) většinou pouze lokálního významu. Část z nich se také poměrně záhy podřídila jurisdikcím příslušných kolonií, čímž dala najevo nadřazenost kolonistů v politických záležitostech.

V letech 1636-37 došlo k tzv. pequotské válce, jež představovala první závažnou krizi v mezietnických vztazích. Angličané, Mohegáni (nejedná se o Mohykány!), Narragansetti a v závěrečné fázi i další kmeny v ní zdecimovali izolovaný kmen Pequotů (viz výjev z rozhodující "bitvy" u řeky Mystic). Zbývající členové tohoto kdysi mocného etnika pak přešli ke svým příbuzným Mohegánům, jež vedl náčelník Uncas. Angličané v tomto konfliktu názorně ukázali, co znamená evropské válečnictví v praxi. Bezpochyby se jim podařilo zastrašit mnohé kmeny, rozhodně však ne do té míry, aby se začaly chovat zcela podle jejich představ.

Indiáni u ohněZ dlouhodobého hlediska se pro kolonisty ukázali nejproblematičtější Narragansetti. Až do konce 30. let udržovali přátelské vztahy s nejmocnější kolonií Massachusetts, pak však přestali splňovat představy puritánů o oddaném spojenci. Narragansetti se chovali velmi vstřícně k „heretikům“, kteří opouštěli netolerantní puritánské kolonie a usazovali se při pobřeží zálivu Narragansett (základ kolonie Rhode Island). Prvním a nejznámějším vyhnancem byl pozoruhodný muž jménem Roger Williams, který udržoval s Narragansetty nadstandardní vztahy. Sachemové Narragansettů postupně začali nelibě pohlížet na mocenský vzestup Uncase a jeho Mohegánů. Vztahy obou kmenů se brzy ocitly na bodu mrazu. Jelikož se Uncas ukázal daleko pružnějším „politikem“ než náčelníci Narragansettů, podpora vůdčích představitelů z obou nejdůležitějších kolonií – Massachusetts a Connecticutu – se přiklonila na jeho stranu. Narragansetti se s tím nehodlali smířit a po trvalých sporech Mohegány v roce 1643 napadli. Neuspěli a ještě přišli o poslední zbytky přízně Angličanů. Ti se důrazně postavili za Mohegány (dovolili mj. Mohegánům, aby zabili zajatého náčelníka Miantonoma) a od této chvíle vyvíjeli na Narragansetty soustavný nátlak, aby zabránili dalším vojenským akcím. Puritáni nelibě nesli jakékoli konflikty mezi indiánskými kmeny, neboť rušily poklidný vývoj kolonií. Při prosazování svých představ o podobě mezietnických vztahů neváhali intervenovat do vnitřních záležitostí jednotlivých kmenů. To samozřejmě narušovalo autoritu náčelníků a paradoxně tak napětí spíše zvyšovalo. Od začátku kolonizace se šířily prakticky rok co rok zvěsti o údajných indiánských spiknutích namířených proti Angličanům. Puritáni byli vůči těmto fámám velmi citliví a nikdy nepodceňovali třeba i jen náznak nebezpečí. Bylo běžným zvykem, že si předvolávali náčelníky příslušných etnik, kteří museli tato podezření vyvracet. Aby lépe koordinovaly své akce a mohly se efektivněji bránit proti případným útočníkům vytvořily čtyři kolonie (Massachusetts, Connecticut, Plymouth a New Haven) v roce 1643 konfederaci nazvanou Spojené kolonie Nové Anglie. Cílem organizace bylo mj. utvářet jednotnou „indiánskou politiku“, což se však nepodařilo zcela naplnit. V 50. a 60. letech došlo k určitému zmírnění napětí ve vzájemných vztazích, ale byl to jen klid před bouří. Vzájemné soužití obou etnik bylo postaveno na takových základech, které přestaly oběma stranám vyhovovat. Lokální incidenty, často související s pronikáním dobytka kolonistů na indiánská pole a devastací jejich úrody, naznačovaly, že soužití obou civilizací v Nové Anglii je stále obtížnější. Válka, která v roce 1675 vypukla, a jež je obvykle nazývána válkou krále Filipa, podle náčelníka Pokanoketů (indiánským jménem Metacom), byla důsledkem mnoha faktorů. Kromě zmíněných problémů s dobytkem, byly na vině a) rozmáhající se misionářský program, b) neustálé zasahování kolonistů do záležitostí, o nichž se Indiáni domnívali, že je mají právo řešit sami, c) úpadek oboustranně výhodného kožešinového obchodu, d) právní nerovnost Indiánů a Angličanů, e) „radikalizace“ mladých domorodých válečníků, f) lokální incidenty, při nichž přišlo v 70. letech o život několik domorodců a g) územní expanze koloniií, která již zcela reálně ohrožovala životní prostor Indiánů.

Válka trvala v jižních oblastech 14 měsíců, na severu ještě o dva roky déle a byla velmi krvavá. O život přišlo minimálně 1 000 Angličanů a asi 3-4 tisíce Indiánů. Konečnými vítězi se stali puritáni, kteří se tak zbavili indiánské hrozby, jež by mohla zvrátit anglickou kolonizaci této části amerického kontinentu.

Indiáni a kolonisté v Nové Francii

Indiánky u řekyVztahy mezi kolonisty a Indiány v Nové Francii patří k nejzajímavějším kapitolám amerických dějin vůbec. Francouzi, kteří měli v Severní Americe svou kolonii mezi léty 1608-1763, považovali nejvíce ze všech evropských koloniálních mocností Indiány za prakticky rovnoprávné obchodní a politické partnery, zanechali o těchto vztazích největší množství zpráv, podnikali nejvíce objevitelských výprav do nitra kontinetu (např. na tomto obrázku je vidět francouzský františkánský mnich Louis Hennepin, který zřejmě jako první běloch stanul u Niagarských vodopádů) a vyvinuli největší úsilí o alespoň částečnou konverzi domorodců ke křesťanství.Již záhy po založení Quebecu roku 1608, byla mladičká kolonie vtažena do probíhající války Hurónů, Algonkinů a Montagnaisů na jedné straně a Irokézskou ligou na straně druhé. Francouzi ani nemohli příliš váhat a připojili se na prvně jmenovanou stranu, neboť ji tvořili domorodci, kteří bezprostředně sousedili s Novou Francií. Toto rozhodnutí se ukázalo jako poněkud problematické, protože Irokézové získali nakonec i přes francouzskou intervenci ve válce převahu, Huróny téměř zlikvidovali (1649) a Algonkiny silně oslabili. Francouzi pak museli s menšími přestávkami až do roku 1701 čelit hrozbě ze strany této mocné Irokézské ligy. Montrealským mírem však válka skončila a Francouzi si své postavení jako spojenci, obchodní partneři a ochránci okolních Indiánů udrželi ještě 60 let. Samostatnou kapitolou pak bylo působení francouzských katolických řádů, především jezuitů jako misionářů u Indiánů. Ti působili nejprve v Akádii (Nové Skotsko, Nový Brunšvik), poté delší čas u Hurónů a po jejich rozprášení u mnoha dalších kmenů, dokonce u Irokézů (např. na tomto obrázku je zpodobněna nejznámější irokézská konvertitka ke křesťaství Katheri Tekakwita). Zanechali spoustu nesmírně zajímavých zpráv o svém působení. Většina z nich je publikována v monumentální edici The Jesuit Relations and Allied Documents, jež je dostupná i na internetu (http://puffin.creighton.edu/jesuit/relations/).Indiáni byli známi svou pohostinností a málokdy docházelo k laiky často předpokládaným případům fyzické likvidace evropských misionářů ze strany jejich hostitelů. Ač byla kvalita jezuitské konverze domorodců ke křesťanství zřejmě oprávněně poněkud zpochybňována, je nesporné, že tento řád svým působením silně ovlivnil tvář Nové Francie a místních indiánských komunit.

Kromě jezuitů a dalších misionářů žilo mezi Indiány množství francouzských dobrodruhů a obchodníků s kožešinami, jimž se souhrně říkalo "coureurs de bois" (doslova "lesní běžci"). Jednalo se o velmi zajímavou sortu lidí, kteří do značné míry přejímali indiánský styl života, uzavírali smíšená manželství atd. Indiánský způsob života jim zřejmě připadal přitažlivější než poněkud upjatý barokní evropský standard.

Když v roce 1763 vypuklo tzv. Pontiacovo povstání namířené proti Angličanům, jedním z nejdůležitějších důvodů této války byla snaha Indiánů zajistit návrat oblíbených Francouzů do oblasti Velkých jezer. Snaha oživit vzájemné soužití, které Indiáni velmi oceňovali, ale které už bohužel bylo nenávratně ztraceno.

Indiáni a kolonisté v Novém Nizozemí

IndiánNizozemci byli velmi schopní mořeplavci a obchodníci, kteří se při březích Severní Ameriky začali objevovat od počátku 17. století. V jejich službách objevil Angličan Henry Hudson řeku, jež dodnes nese jeho jméno (1609). Nizozemci vytvořili i několik map oblasti dnešního státu New York, kam zakreslili rozmístění indiánských etnik a podobu místních vesnic. Vztahy Nizozemců a Indiánů byly od počátku založeny především na obchodních vztazích. Indiáni dodávali kožešiny a za to dostávali žádané evropské zboží včetně zbraní a alkoholu. Pokud Indiáni měli co dodávat, bylo pro Nizozemce důležité , aby s nimi udržovali mírové a právně ošetřené vztahy. Zbudovali několik obchodních stanic, kam přicházeli domorodci mnoha kmenů, včetně známých Mohykánů, aby uzavřeli obchod. Dalším obchodním artiklem Indiánů kromě kožešin byla i půda. Známé je nypříklad koupení ostrova Manhattan prvním guvernérem Nového Nizozemí Peterm Minuitem (viz obrázek nahoře). Tento obchodní artikl měl však svá úskalí. Indiáni chápali vlastnictví země odlišně než Evropané, což mělo za následek mnohá nedorozumění a občas vedlo ke konfliktům. V Novém Nizozemí jako celku nepanovaly tak idylické vztahy k domorodcům, jak je občas líčeno. Je pravda, že na severu udržovali Nizozemci s Irokézy mírové vztahy (až na epizodickou účast v mohavsko-mohykánské válce ve 20. letech 17. století). Avšak s kmeny na dolním a středním Hudsonu měli holandští kolonisté daleko složitější koexistenci a vedli s nimi mezi léty 1640-1664 celkem tři krvavé války (Kieftova, broskvová a esopská), při nichž docházelo i k masakrům indiánských žen a dětí (např. roku 1643). Příčiny, jež stály za vznikem konfliktů, byly zřejmě „tradiční“ - dobytek plenící domorodá pole, územní expanze a nejasnosti kolem prodeje půdy, alkohol, který způsoboval, že se Indiáni chovali velmi agresivně a naprosto nevyzpytatelně, lokální incidenty atd. Proč se tak lišily mezietnické vztahy na severu a na jihu téže kolonie? Hlavním důvodem bylo, že jižní indiánské kmeny na rozdíl od Irokézů neměly, snad kromě půdy, Nizozemcům v podstatě co nabídnout a tak pro ně byly prakticky „bezcenné“. Naproti tomu Irokézové měli poměrně značné zásoby kožešin, které holandští obchodníci velmi žádali. Navíc Irokézové tvořili politicky relativně kompaktní uskupení známé svou bojovností (viz obrázek ukazující Irokéze jak skalpuje válečného zajatce), které budilo zasloužený respekt a nebylo radno ho popouzet. Ale idyla severu měla rovněž své trhliny. Skrýval se za ní mj. intenzivní lov kožešinové zvěře, který výrazně narušoval místní ekosystém a přivedl některé druhy zvířat na pokraj vyhynutí (bobr, vydra). Časté styky mezi oběma etniky měly i pro Irokéze devastující efekt. Od 30. let 17. století řádily v jejich zemi chronické epidemie zavlečené právě Nizozemci a alkoholismus výrazně narušoval kmenovou strukturu. Přes výše řečené není možno Nizozemce zcela "zavrhnout" a obvinit je ze všech špatností páchaných na Indiánech. Mezi okolními kmeny se těšili pověsti ideálních obchodníků za jejichž zbožím se vyplatí putovat i značnou dálku. I po pohlcení kolonie Angličany (1664) zůstali nizozemské komunity důležitými politickými a obchodními činiteli této části Ameriky a to nejen ve vztahu k Indiánům.

Indiáni a kolonisté ve Virgínii

Virginie byla nejstarší anglickou kolonií v Severní Americe. Byla založená roku 1607, ale až do konce 20. let 17. století viselo její přežití na vlásku. To souviselo s poměrně nepříznivým přírodním prostředím, v němž museli první osadníci žít a také ve vztazích k Indiánům. K Virginii se také pojí jedna z nejznámějších mezietnických legend Severní Ameriky. Záchrana dobrodruha Johna Smithe indiánskou "princeznou" Pocahontas. John Smith patřil k prvním osadníkům v kolonii a byl jednoznačně nejpodnikavějším Angličanem ve Virginii té doby. Roku 1608 byl při své průzkumné výpravě zajat Indiány a předán nejvyššímu sachemoviPowhatanovi, který "vládl" místnímu algonkinskému kmenovému svazu nesoucímu jeho jméno. Zřejmě se již nikdy nedovíme zda Powhatan zahrál před Smithem divadlo a nechal svou dceru Angličana zachránit anebo šlo o zpontánní čin mladé (12 let) dívčiny, které se zželelo na smrt odsouzeného cizince. Každopádně známe výsledek - Powhatan Smithe adoptoval a zřejmě si od toho sliboval začátek vzájemného splynutí Indiánů a Angličanů pod jeho vládou. Indiáni začali dodávat potraviny hladovějícím a líným Angličanům, kteří nejenže neuměli přežít v bažinaté oblasti, ale ani se o to příliš nesnažili. Smith se později stal guvernérem kolonie a zavedl přísný režim od něhož si sliboval, že zajistí přežití kolonie. Ani vůči okolním Indiánům si nebral servítky a nikdy se jimi nenechal zastrašit (v tvrdé potyčce dokonceznemožnil Powhatanova bratra Opechancanougha, který na toto ponížení od Angličanů zřejmě nikdy nezapomněl). Vztahy mezi oběma etniky se postupně zhoršovaly a roku 1609 vypukla záškodnická válka, jež trvala až do roku 1614. Rok předtím Angličané trochu záhadným způsobem unesli Pocahontas, která se následně roku 1614 nechala pokřtít a poté se provdala za koloniálního průkopníka pěstování tabáku Johna Rolfa. Powhatan musel chtě nechtě akceptovat čin své oblíbené dcery a následovalo 8 let míru. Pocahontas navštívila dokonce Londýn, vzbudila zde velkou pozornost, ale cestou zpět na některou z evropských chorob zmeřela. S ní odešla nejmýtyzovanější Indiánka, Indiánka, která se snažila najít cestu k mírovému soužití mezi dvěma civilizacemi.

Rok 1622 přinesl zlom. Indiánské federaci vládnul tou dobou již bratr zemřelého Powhatana Opechancanough. Ten velmi pečlivě připravil útok Indiánů proti kolonistům. Jaké důvody je k tomu vedly? Domorodcům zřejmě konečně došlo, že se nepodaří Angličany začlenit do jejich společnosti a začali se obávat územní expanze mladé kolonie, jistou roli mohla hrát i osobní zášť Opechancanougha vůči Angličanům a zřejmě i poněkud nešťastné zabití populárního indiánského náčelníka Namattanowa anglickým kolonistou. Indiáni předstírajíce přátelskou návštěvu infiltrovali do anglických osad a ve smluvený okamžik vzali ukryté zbraně či poblíže položené nástroje a pobili téměř 350 mužů, žen, i dětí. Během několika hodin tak kolonie přišla o třetinu své populace a vypadalo to na katastrofu. Angličané se však vzchopili a během následujících deseti let války postupně přebrali iniciativu. Válka nakonec skončila díky vzájemnému vyčerpání příměřím roku 1632. O dvanáct let později roku 1644 udeřil nesmiřitelný Opechancanough znovu. Znovu připravil bleskový překvapivý úder a znovu mu to vyšlo. Indiáni zase pobili několk set Angličanů, ale již o dva roky později uzavírali, tentokrát jako rozhodně poražení, mír. Opechancanough byl zajat a ve vězení zabit rozzlobeným Angličanem. Bylo mu okolo 80 let. Od té doby už pro Angličany Powhatané nepředstavovali hrozbu.

Válku s Indiány si Virginie užila ještě v polvině 70. let 17. století v rámci tzv. Baconova povstání, ale ke skutečnému ohrožení kolonie už nedošlo. Tou dobou už byla situace zcela jiná než v roce 1608, kdy Pocahontas a John Smith prožívali svůj legendární "románek". Virginie se stala mocnou kolnií, jejíž úspěch byl založen na pěstování tabáku, zatímco Indiáni, jejichž počet v tomto regionu na počátku 17. století doashoval více než 10 000, přestali být významnou politickou silou.

Život u indiánů

Indiáni u ohněPo oddílech se jde k slavnostnímu zapálení ohně (někde mimo tábor – podívat se na místo) Poučit děti o zachování absolutního ticha a o postupu jak to bude zapalování probíhat (do zahajovací řeči náčelníka všichni mlčí – pak se dozví další postup přímo u ohně).

Postup: Slavnostnímu ohni náleží patřičná vážnost a úcta. Na tomto ohni se neopéká a nevhazují se do něj zbytky ani papíry. O jeho udržování se starají určení „ohniváci“ ( určí se dvě děti), kteří jediní smějí bez vyzvání přikládat. Připraví se táborový kruh a slavnostní oheň (pagoda nebo hranice). Je zapotřebí přichystat dostatečnou zásobu dřeva pro stavbu hranice a na přikládání, roští do vnitřního prostoru hranice, dále se připraví 4 malé hranice kousek od velké do tvaru čtverce. Tyto ohníčky zapalují vybrané děti a přednesou při tom přednesou moudrosti Woodcraftu. Zapalují a přednesou větu v tomto pořadí:

„zapaluji oheň síly, jehož zákony jsou: buď odvážný, mlčenlivý a poslouchej“

„zapaluji oheň krásy, jehož zákony jsou: buď čistý, silný a vždy ochraňuj přírodu“

„zapaluji oheň pravdy, jehož zákony jsou: mluv pravdu, buď pokorný, hraj čistě a podle pravidel“

„zapaluji oheň lásky, jehož zákony jsou: buď laskavý, ochotně pomáhej, žij radostně“

Po přednesení moudrostí zapaluje velkou hranici hlavní šaman nebo jím pověřený táborník.

 

 

 

Tak se na Vás všechny těší – MARŤAS, HOLAS A DALŠÍ BANDA VEDOUCÍCH

Toplist TOPlist
Facebook
Video
Taneční tábor Hutisko-Solanec